Smrt přichází nečekaně

9. září 2012 v 18:00 | Tereza Mikulová |  Vaše příběhy
Autorkou tohoto příběhu je Kateřina Frecerová (Katie). Zaslala mi celkem tři povídky, ale zveřejním je postupně aby jste se měli na co těšit :)
Co autorka o povídce napsala?
- O andělech na které skutečně věří.
- Fantasy povídka, možná začátek něčeho většího.


***


Zemřela jsem. Umřela. Jsem mrtvá. Ten prevít mě fakt zabil. Hlavou mi proběhlo spoustu nechutných sprostých jmen, ale ani jedno ho nevystihovalo.
Ležela jsem na něčem mokrém, měkkém a slizkém. Byla tu zima a tma. Kam se podělo: Běžte za světlem? Kde jsou ty schody do nebe, když je člověk potřebuje? Zavrtěla jsem hlavou, ale nic jsem neviděla. Pokud jsem kvůli tomu zmetkovi uvízla mezi životem a smrtí, asi ho zabiju. Nejenže si tu už tři roky jezdí na červenou a policisty to nezajímá, on se dokonce už i opil a převálcoval pět lidí včetně nějaké maminky s kočárkem.
Žlutá světla. Křik. Klakson a pak tma. Tma jako teď. Můj život skončil tak nečekaně. Ani jsem se nestihla podívat na mámu, která na mě křičela. Slyšela jsem její beznaděj, strach, ale slova mi nedávaly rozum. Byla jsem odsouzená pozorovat ten obrovský náklaďák, jak se přibližuje a přibližuje. Necítila jsem bolest. Proletěla jsem vzduchem a pak zhaslo světlo.
Něco se mě dotklo. Ucukla jsem a zavrtěla se. Byla mi zima.
"Lucindo," zašeptal někdo vedle mého ucha. Ten hlas byl jako pohlazení.
Ale já stále nic neviděla.
"Lucindo," ozvalo se z větší dálky. "Musíš otevřít oči."
Cože? Copak mám celou dobu zavřené oči? Překvapeně jsem zamrkala. Oslepilo mě bílé světlo. Jako kdybych se ocitla na operačním sále. Nade mnou se skláněla tmavá postava. Viděla jsem rozostřeně. Několikrát jsem ještě zamrkala. Postava oblečená v bílých šatech s blond vlasy ke mně natáhla ruku a pomohla mi vstát. Hlava mě bolela.
"To přejde," vlídně se usmála.
"Kdo si?" vydala jsem ze sebe. Můj hlas zněl silně. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude bylo bílé světlo. Nerozeznala jsem nebe od země. Pod nohama, vedle těla, nad hlavou. Všude jen to světlo. "Kde to jsem?"
"Před nebem. Jsem Karen. Tvůj anděl."
Vyvalila jsem na ni překvapeně oči a otevřela pusu. Chtěla jsem něco říct, ale slova mi zamrzla na rtech. Pořádně jsem si ji prohlédla. Na zádech měla poskládané dvě obrovská sněhově bílá křídla. Už na pohled byla krásně hebká a měkká. Měla modré oči a slonovinovou pokožku. Jediné, co na sobě měla, byly ty bílé šaty. Byla bosa.
"Anděl? Před nebem? Co to znamená?"
Znovu jsem se rozhlédla kolem sebe. Teď už jsem byla schopna rozeznávat odstíny v té záplavě bílé. Několik metrů od nás se tyčila obrovská brána. Pod mýma nohama byla voda. Stoupla jsem si vedle Karen a konečně si uvědomila, proč mi byla taková zima. Moje tělo zářilo a moje žluté tílko s riflemi mi najednou nepřišly tak nudné. Byly to jediné živější barvy.
"Na tu barvu si zvykneš. Teda pokud," odmlčela se. "Pokud přijmeš naši nabídku."
Zamračila jsem se.
"Před nebe se dostane jen pár lidí. Jsou to lidé, kteří jsou bez viny. Jsou nevinní. Ten zbytek jde buď dolů, nebo nahoru." Chvilku mi to nedocházelo. "Nebe a Peklo." Chápavě jsem přikývla. "Co to znamená pro mě?" zeptala jsem se.
"Máš možnost projít támtou bránou," ukázala za sebe, "a tak dostat možnost začít nový život. Znovu se narodíš a budeš žít. Nic si nebudeš pamatovat. Nebo se můžeš stát andělem, jako jsem já."
"Cože?"
"Staneš se andělem a máš možnost starat se o svou nenarozenou sestřičku."
"Takže je to holčička?" Rozzářila jsem se. "Máma bude mít radost."
Karen přikývla. "Skrze ni můžeš zůstat své rodině nablízku. Uvidíš, jak roste, co ji zajímá a budeš ji chránit. Prožiješ s ní první lásku, rozchod, kamarádství, první krůčky..."
Ta představa se mi líbila. Srdce se mi stáhlo při pomyšlení na to utrpení, kterým si teď moje rodina prochází.
"Ale měla bys vědět, že jakmile zemře, budeš přidělena k někomu jinému." Na chvilku bylo ticho a ona si povzdechla. "Stejně jako já teď." Obličej se jí bolestně stáhl a celá zazářila.
"Promiň." Sklonila jsem hlavu. Nějak jsem se za to cítila odpovědná. Mamka mi říkala, ať se nejdřív rozhlédnu, ale já se jen usmála a vešla na přechod. V tu chvíli se tam objevil ten náklaďák.
"Nemohla jsi za to. Jen je to divné. Čtrnáct let jsem se o tebe starala, odháněla od tebe všechno zlé a na tenhle náklaďák jsem prostě neměla sílu. Teď mě přiřadili k jednomu nenarozenému dítěti. Je to chlapeček."
"Když to přijmu, budeme spolu?" zeptala jsem se jí.
"Ano."
"Dobře, přijímám. Chci se starat o svou sestřičku, a tak zůstat ještě pár let se svou rodinou."
Cítila jsem, že je to správně. Nebyla jsem připravena je opustit. Jediné, co jsem chtěla, bylo být s nimi. I za tu cenu, že dříve nebo později je budu muset opustit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Příběhy vs. jednovětné články

Příběhy
Jednovětné články

Komentáře

1 Katie | E-mail | Web | 9. září 2012 v 18:56 | Reagovat

Dějuju za odpovědi. :) Nevadí, že to není k článku. Tak to toho opravdu moc není, což je škoda. To by chtělo někde šířit..

2 Tereza Mikulová | Web | 9. září 2012 v 19:09 | Reagovat

[1]: Před malou chvilkou jsem zadala odkaz na akcni-blog.blog.cz a teď mi tak vrtá hlavou, co takhle to 'předhodit' Standovi R. jestli by to nepomohl šířit? Asi zkusím napsat do redakce Blog.cz

3 Katie | Web | 10. září 2012 v 13:12 | Reagovat

[2]: Určo mu zkus napsat. :) To by bylo super.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama