Touha létat

12. července 2012 v 16:42 | Tereza Mikulová |  Vaše příběhy
  • Příběh na téma "Život v maringotce", jeho autorkou je Sasanka
  • Má 3 131 znaků včetně mezer.

***
Mlčky sleduji akrobaty v bílých overalech pošitých flitry. Jejich kreace v divácích budí údiv, obdiv i zděšení. Létají nad hlubokou propastí bez jakéhokoliv jištění a naprosto si důvěřují. Jediné, co je dělí od dlouhého pádu na pískem pokrytou zem, jsou ruce toho druhého. Vznášejí se prostorem ve vražedné kombinaci salt a volných pádů. Obecenstvo ani nedýchá, když jeden z akrobatů zachytí svého kolegu jen za jednu ruku. Nicméně tohle všechno bylo jen hrané, oba dva se okamžitě vyhoupnou na plošinu a věnují divákům zářící úsměvy.

"Tak co, líbí se ti to?"

"Moc."

Vzít mě do cirkusu byl nápad Petra, mého přítele. Protože právě v cirkuse jsme se poznali a dnes slavíme dvouleté výročí. Směje se na mě a v očích mu hrají bezstarostné ohýnky, díky kterým mi občas připomíná malého kluka. Možná právě proto ho tolik miluji. Vezmu ho za ruku a všímám si jeho obličeje, když dál sleduje dění před a nad sebou. Je uchvácen stejně jako já. Kdyby jen věděl…

Když jsme se poprvé viděli před dvěma lety, byla jsem královna. Nebo přinejmenším princezna. Kromě jiného jsem měla na starosti drezuru koní a také jsem dělala asistentku krotiteli lvů, jehož vrcholným číslem bylo, když zdánlivě rozzuřenému zvířeti strčil hlavu do tlamy.

Ale kromě toho jsem byla letkyně. Naše kostýmy sice nebyly tak okázalé, jako ty, které jsem měla možnost shlédnout dneska. Spokojili jsme se s černými dresy, které sice neupoutaly moc pozornosti, ale byly zařízeny účelně a funkčně. Já byla zlatým hřebem programu. Moji kolegové mi rozdováděli publikum a pak jsem přišla na řadu. Slepá létající žena. Šátek přes oči jsem měla jen jako rekvizitu, byl totiž částečně průhledný. I tak jsem ale musela vložit nezměrné množství důvěry do ostatních akrobatů, kteří měli za úkol zachytit mě vteřinu před tím, než jsem se zhroutila do černé propasti.

Nic z toho ale Petr nevěděl. Toho dne jsem po vystoupení byla nakrmit a odměnit všechna zvířata, když v tom jsem ho spatřila. Vzal s sebou do cirkusu svou malou sestřičku, což na mě udělalo velký dojem. Není moc dvacetiletých kluků, kteří by něco takového udělali. Ukazoval jí zebry a velbloudy, které jsme měli přivázané v provizorní ohrádce za cirkusovým stanem.

Nepoznal mě. Jak by mohl. Bez třpytek a agresivního líčení jsem vypadala úplně jinak než během výstupu. Okamžitě jsme se dali do řeči a padli si do oka. Bylo mi líto, že druhý den musím odjet zase o kus dál, když jsem narazila na tak sympatického kluka. Dal mi na sebe číslo a já mu slíbila, že se ozvu, až budeme zase někde poblíž. Ale nakonec se žádný odjezd nekonal.

Ten den jsme měli ještě jedno představení. A ten den se všechno pokazilo. Pamatuji si jen, jak moje ruka vyklouzává z pevného sevření a pak už jen pád a tmu.

"Vypadáš smutně," poznamená Petr, když si všimne, jak se mi v oku zableskne slza při pohledu na to, co jsem ztratila.

"Ale ne," odpovídám a dávám mu polibek na tvář. "Jsem moc šťastná, že tě mám."

Obracím svou plnou pozornost na představení. Slepá létající žena je stále velmi oblíbená. Kdyby tak přišli s něčím novým.

Jmenuji se Gabriela Salvazzi a bývala jsem cirkusovou akrobatkou.

Jmenuji se Gabriela… a jsem na invalidním vozíku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama